Na turnaj jsem dostal doporučení od GM Tomáše Likavského, který se tohoto turnaje vloni společně s IM Marianem Kantoríkem zúčastnili a turnaj si nemohli vynachválit. Původně jsme chtěli jet čtyři autem, ale protože mí spolujezdci postupně z různých důvodů odpadali, zůstal jsem nakonec sám a z ekonomických důvodů jsem se rozhodl jet autobusem. Zvolil jsem společnost Eurolines s odjezdem z Vídně a cílovou stanicí přímo v Obrenovaci. Cesta zpočátku probíhala zcela normálně, pouze jsem se poněkud divil, že jsem v autobuse jediný cizinec, jinak byli všichni ostatní Srbové, navíc se navzájem znali. Po přejezdu maďarsko-srbské hranice měl řidič k cestujícím krátký proslov (jak jinak než v srbštině), po němž druhý řidič začal obcházet jednotlivé cestující a vybírat jakési finanční částky. Ze svých chatrných znalostí srbštiny jsem pouze pochopil, že řidič přijel na hranice podstatně dříve než měl, asi za to byl penalizován a protože ostatní cestující z toho měli asi užitek, tak od nich chtěl patřičný příspěvek. Stálo mě to tedy 5Euro a jelo se dál. K mému překvapení řidič rozvážel jednotlivé cestující přímo k jejich domovu, případně k autu, které tam již na ně čekalo. Z nitra autobusu se tak stěhovaly objemné vaky zboží – prostě obchodníci. Pomalu jsme se přibližovali k Obrenovaci, ale při pohledu na hodinky jsem nechtěl věřit svým očím. Autobus, který dle jízdního řádu měl příjezd v 6.10 měl téměř tříhodinový předstih! V tuto ranní (nebo noční) hodinu byl Obrenovac zcela liduprázdný. Zeptal jsem se tedy posledního vystupujícího cestujícího na cestu do hotelu. Ten se mi to snažil chvíli vysvětlovat, ale když viděl v mých očích značné nepochopení, navrhl mi ať jdu s ním. Před nádražím stálo auto s nějakým jeho známým a ti mne zavezli po asi 2 km jízdě přímo před hotel. Uf, to se mi ulevilo a tak zhruba ve tři hodiny ráno jsem zalehl. Tím však starosti s dopravou nekončily. Ve Vídni jsem si zakoupil i zpáteční jízdenku, ke které jsem v pokladně předložil jasné, písemné instrukce opsané z jízdního řádu. Poněkud mne překvapilo, že na jízdence nebyly dodrženy požadované datum a hodina odjezdu, ale jízdenka byla tzv. OPEN, čili jsem mohl odjet kdykoliv. Přesto jsem se rozhodl v sobotu s týdenním předstihem vyzkoušet zda budu moci tuto jízdenku použít. Když jsem ji předložil řidiči autobusu, tak mi bylo po krátkém zkoumání sděleno, že ji na tento spoj nemohu použít, protože je určena pro jinou dopravní společnost.Mé protesty mi nebyly nic platné. Naštěstí druhý řidič mluvil anglicky a byl ochotnější. Spojil se s kanceláří ve Vídni a po krátkém rozhovoru mi sdělil, že použití mé jízdenky na požadovaný spoj by neměl být problém. I tak jsem však byl poněkud nervozní když jsem o týden později přišel na autobusové nádraží. Pokud by mne tento spoj nevzal musel bych jet o den později, což by znamenalo zvýšené náklady za hotel a hlavně bych nestihl utkání 2.Bundesligy v Rakousku, kde jsem přislíbil svou účast. K mému příjemnému překvapení si však řidič mé jízdenky vůbec nevšiml a odjel jsem naprosto bez problémů. Cesta zpět proběhla celkem hladce, překvapila mne pouze jednohodinová prohlídka na srbsko – maďarských hranicích. Zda to byla náhoda nebo statistická důkladná prohlídka nevím, v každém případě to bylo nepříjemné. Do Vídně jsme přijeli přesně dle jízdního řádu, překvapení však přišlo z jiné strany. Najednou přestal fungovat mobil, alespoň běžné hovory. Fungovaly pouze SMS, takže nakonec jsem potřebné ubytování zajistil. Potížím však ještě nebyl konec. Druhý den po skončení utkání jsem byl dopraven na autobusový terminál odkud jsem se hodlal dostat běžným spojem do Brna. Jaké však bylo moje překvapení, když mne nevzal ani první autobus, ani druhý autobus, prostě všechny byly obsazeny a takových idealistů jako já zůstala čekat ještě celá řada. Nakonec jsem využil zkušenosti získané z neúspěšného dobývání se do autobusu a ve třetím případě, po tříapůlhodinovém čekání jsem se nakonec do toužebně očekávaného autobusu společnosti Student Agency dostal a o půlnoci jsem tuto anabázi zakončil návratem domů.

Ještě k vlastnímu turnaji. Ubytování bylo v docela dobrém tříhvězdičkovém hotelu. Stravování rovněž považuji za velmi dobré, legrační bylo pouze objednávání jídla. Nejprve bylo potřeba jít před každým jídlem na recepci a požádat o vydání t.zv. bonu, na který bylo jídlo teprve vydáno. Jídelní lístek tam nepoužívají, takže číšník na mne vychrlil nabídku v srbštině. A pak buď se jednalo o jídla všeobecně známá jako n.př hemenex nebo pljeskavice nebo čaj atd, nebo jsem prostě řekl číslo pořadí ve kterém bylo číšníkem vysloveno, nebo jsem ukázal na jídlo u souseda, které se mi líbilo. Nestalo se mi však že bych byl nespokojen.

Vlastní turnaj byl velmi silný. Turnaje se zúčastnilo 226 hráčů z 13 států, z toho 17 GM a 18 IM. Turnaj nakonec vyhrál po napínavém průběhu GM Zvonko Stanojoski z Makedonie. Já obvykle jezdím na takové turnaje bojovat především o seniorskou cenu. Letos jsem se zúčastnil již dvou větších evropských turnajů (Pula, Oberwart) a v obou jsem seniorskou cenu získal. V Obrenovaci jsem však neměl žádnou šanci. O seniorskou cenu bojovalo téměř 30 šachistů, z toho 4 GM a 3 IM.V jejich řadách byly takové osobnosti jako velmistři Velimirovič a Karaklajič. Nakonec si cenu odnesl po výborném výkonu srbský GM Dušan Rajkovič (ELO 2522).

Pořadatelé si velmi dobře pamatovali na GM Likavského. Aby také ne, vždyť vloni šokoval místní šachovou veřejnost tím, že po 7.kole měl stoprocentní bodový zisk, což v takové konkurenci byl vynikající úspěch. Závěr mu pravda již tak nevyšel, ale i tak zanechal velmi dobrý dojem. V tomto pohledu je moje letošní účast velmi skromná, ale lepší výsledek se ode mne ani nečekal, zvláště když jsem od 5. kola musel čelit zdravotním potížím vzniklým na základě nežádoucích účinků klimatizace v hracím sále. A tak doufám, že se v následujících letech zase najdou čeští nebo slovenští hráči, kteří přijedou do Obrenovace dosáhnout umístění na předních místech.