Vzpomínky 11 - Moje šachové maratóny (1)

Vážení šachoví přátelé, po asi měsíční přestávce se vracím ke svým Vzpomínkám. Rád bych Vám přiblížil tzv. šachový maratón – disciplínu náročnou ani ne tak na kvalitu hry (koneckonců jsou to jen bleskové partie), ale především na výdrž – a to hlavně na základě vlastních zkušeností.

V čem tedy spočívá princip šachového maratónu? Hraje se bleskový turnaj každý s každým o velkém počtu hráčů (kolem stovky) bez přerušení od prvního do posledního kola. Určité přestávky ale samozřejmě bývají. Hráči dostanou vždy na dalších 10 kol kartičku, kde je napsáno pro každé kolo číslo stolu, číslo a jméno (případně i ELO) soupeře, barva figur, je zde i místo na výsledek a podpis soupeře. Takže hráči se sami posunují v jednom směru o jednu šachovnici, vyhledají si příslušného soupeře (ten musí mít také skončeny předchozí partie) a hrají a hrají… Když dohrají na konec stolů (stoly jsou ve tvaru podkovy), změní si směr posunu na opačnou stranu a přejdou na druhou stranu podkovy (dovnitř nebo vně). A zase hrají a hrají… Jak jsem již podotkl, turnaj se losuje vždy po deseti kolech, takže po necelých 2 hodinách hry má hráč tak 15 až 20 minut času na toaletu, občerstvení a načerpání zbylých sil. Předčasné odstoupení z takovéto soutěže se na rozdíl od standardních turnajů nijak netrestá, ale je vhodné s touto skutečností seznámit rozhodčí. Také jsem již viděl v propozicích tohoto typu turnaje, že hráči do 18 let mohou nastoupit k turnaji jenom s písemným souhlasem rodičů. Celý takový maratón samozřejmě zabere dost času – může trvat až 24 hodin.

První moje zkušenost s tímto typem turnaje nastala už v říjnu 1989. To mi Zdeněk Závodný (předseda Univerzity Brno, za kterou jsem tehdy hrál) ukázal propozice šachového maratónu v Bruntálu s tím, že bych si to mohl zkusit. Pamatuji si, že turnaj měl začít v sobotu dopoledne, bleskové partie mělo hrát 100 účastníků každý s každým a končit se mělo v neděli v ranních hodinách. Vklad byl 100,- Kč (to bylo tehdy velice mnoho), v ceně vkladu bylo i menší občerstvení a ceny byly velice slušné (1. cena obnášela, myslím, 1000,- Kč, což tehdy jako začínající zaměstnanec jsem hrubého měl asi za dva týdny práce).

Nikdy jsem takový turnaj nehrál (ani si neuvědomuji, že by se předtím něco takového u nás konalo) a tak ze zvědavosti i mladické nerozvážnosti jsem se rozhodl pro účast.

Na turnaj jsem časně zrána v sobotu dojel autobusem, z Brňáků jsem spatřil snad jen zkušené harcovníky Píšeho a Mališe a za chvíli se turnaj rozjel. Hrálo se už tehdy po deseti kolech s následující krátkou přestávkou, navíc pořadatelé striktně dodrželi počet 100 hráčů (měli to dopředu připravené), takže cca 10 partií jsme všichni postupně vyhráli kontumačně se soupeři, kteří nesehráli ani jednu partii. Časem jsem otupěl a asi po 30 kolech (cca v 16 hodin) jsem se začal strašně těšit, až turnaj skončí. Vcelku se mi dařilo, ale bylo to prostě únavné. Hlavní krize na mne přišla před půlnocí kolem sedmdesátého kola. Ale problémy jsem neměl jenom já. Už dávno sál nehlučel v průběhu krátké přestávky, hráči spíše posedávali a podřimovali. V té době mi hodně pomohl dobrými radami a povzbuzením dnes již bohužel zesnulý Jirka Mališ. Po půlnoci nám pozorní pořadatelé ještě vnutili dotazník, ve kterém jsme měli zhodnotit svůj celkový dojem z dané akce. Já jsem ve svých odpovědích vyjádřil s organizací turnaje naprostou spokojenost s tím, že už v životě se ničeho podobného nezúčastním. Ale bylo třeba ještě dohrát turnaj. Několik slabších soupeřů mi po půlnoci sezoblo nějakou tu nekrytou figurku a vyvedlo mne z rozpaků nabídkou remízy. Pár kol před koncem jsem hrál s jedním z hlavních favoritů, polským mistrem Bojczukem. Těsně po partii jsem si liboval, jak jsme to oba pěkně zahráli a jak jsem korektně uhájil remízu. Při domácí analýze o den později (dnes už bych si to zapamatovat nedokázal) jsem však zjistil, že spousta „silných“ tahů měla velké díry. Ale co se dá očekávat ve čtyři či v pět hodin ráno. Turnaj nakonec v neděli brzy ráno dorazil ke svému konci, pořadatelé vyhlásili vítěze (1. – 2. Mališ a Bojczuk 92,5 z 99; 3. – 4. Sosna a Gregor 89,5; 5. Jurka 87,5; vyhlásili i výsledky dotazníků. Z nich vyplynulo, že pouze 2 hráči už nikdy šachový maratón hrát nehodlají. Kdo byl ten druhý, nevím.

Zpáteční cesta ranní severní a dopolední jižní Moravou proběhla v pohodě. Autobusem jsme dojeli do Olomouce a tam společně s pány Mališem a Píšem přestoupili na spěšný vlak, který přes Brno uháněl až do Českých Budějovic. Vzpomínám si, že ve vlaku Dr. Píše záhy potkal kamaráda a dal se s ním do řeči. Pak už jenom vděčím svým šachovým kolegům za probuzení na nádraží v Brně. Kdybych jel sám, asi bych dojel mnohem dále…

Bruntálským pořadatelům se tento typ turnaje zalíbil, mnohým hráčům také a tak v tradici šachových maratónů pokračují víceméně až dodnes. V roce 2009 Bruntálský šachový maratón zaznamenal již 14. ročník. Já jsem se velmi, velmi dlouho držel své dotazníkové odpovědi…

Od roku 1992 jsem se pravidelně začal zúčastňovat velkého pardubického festivalu – nejdříve TRIMEX OPEN, později CZECH OPEN. Do roku 1994 jsem hrával hlavní turnaj, později jsem se zúčastňoval výhradně rapidu, který býval velice silně obsazen. Jsem hráč poměrně vyrovnaných výkonů, takže v letech 1997 – 2004 jsem na tomto turnaji vždy získal právě 5,5 z 9 partií, což bylo docela dobré, ale nikoliv skvělé. Někdy ve druhé polovině devadesátých let se začaly v Pardubicích hrát také šachové maratóny, jejichž kvalitu určovali především hráči z bývalého Sovětského svazu. Zprvu mne to nijak neoslovilo, ale počátkem nového tisíciletí jsem už o své účasti začal uvažovat. Někdy v té době také maratón v Pardubicích získal statut mistrovství republiky. Sledoval jsem velmi úspěšná vystoupení svého oddílového kolegy Martina Červeného a uvažoval jsem, že na tomto turnaji mám vzhledem ke své výkonnosti větší šanci na obsazení předních míst než třeba na rapidu (navíc si zahraji hodně partií). Na větší počet bleskových partií jsem koneckonců byl vycvičený z pravidelných měsíčních brněnských turnajů u Pásků.

Když jsem se o svém úmyslu zúčastnit se v Pardubicích šachového maratónu svěřil doma manželce a vysvětlil ji, o co jde, byl jsem prohlášen za blázna, že jsem na to moc starý (to jsem) a že si mám (když už ty šachy chci hrát) raději hledět normálních turnajů.

A tak se stalo, že v roce 2008 jsem se po devatenácti letech přihlásil na svůj druhý šachový maratón v životě. Zbytek rodiny jsem nechal doma (těžko by to tam se mnou přežili) a jedno pondělní červencové odpoledne jsem vyrazil autobusem do Pardubic…

Turnaj měl začít v 19 hodin a skončit měl o den později nejpozději opět v 19 hodin. Po registraci cca v 17 hodin (uzavření v 18 hodin) jsem ale bohužel na začátek turnaje čekal až do půl deváté, což nebylo příliš příjemné. Zúčastnilo se celkem 114 hráčů a pořadatelé pečlivě zjišťovali, zda všichni uvedení hráči jsou připraveni nastoupit (abychom nehráli o hodně kol zbytečně více jako před devatenácti lety). Pak už jsme dostali papírky s losováním po 10 kolech a hrálo se a hrálo…

Co se týče „krizového průběhu“, prvních deset kol bylo v pohodě, první moje krize však nastala po dvaceti kolech (asi o půl jedné ráno). Již v té době někteří účastníci z Bulharska svoji účast vzdali. Ale napadlo mne, když bych z turnaje odstoupil, co budu dělat? Vlaky a autobusy do Brna jedou nejdříve mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. A tak jsem pokračoval dále. Kupodivu zhruba po čtyřiceti kolech s vycházejícím sluncem (o půl páté ráno) se můj stav zlepšil a po šedesáti kolech (o půl deváté) jsem si říkal, že mám už polovinu za sebou a nějak to doklepu. Nejvíce jsem spolupracoval během turnaje s Martinem a Petrem Červeným. Petr Červený bral soupeře o dvě kola za mnou stejnými figurami a tak se mne občas ptával na jejich zahájení. Turnaj byl dosti dlouhý, takže někdy v polovině jsem se pro jistotu zeptal hlavního rozhodčího pana Gutdeutsche na pravděpodobný konec. Vzhledem k rakouské vlaječce na jeho cedulce jsem otázku sesmolil německy a byl jsem mile překvapen kvalitní „československou“ odpovědí. Podle všeho bych měl bez problémů stihnout poslední rychlík do Brna, který odjížděl kolem půl deváté večer z pardubického nádraží.

Body mi přibývaly vcelku pravidelně, za desetikolo nejméně 7 bodů, často i trochu více, takže kolem třicátého kolo jsem se usadil ve druhé polovině druhé desítky a tam jsem se i udržel. K lepší pohodě mi přispěla sem tam partie vyhraná kontumačně.

Zajímavé postřehy během turnaje: hned zpočátku turnaje jeden můj soupeř ke konci partie hodně zvláštně mačkal hodiny. Partie málem skončila hádkou, ale nakonec jsme se nějak dohodli na remíze – přece bylo před námi ještě více jak 100 kol! Na turnaji jsem zaregistroval hráče s ostře modrými vlasy sčesanými do několika špičatých ostnů. Pomyslel jsem si, že se zřejmě jedná o místního borce s ELO tak 1400. Zhruba v pět hodin ráno jsem proti tomuto „otloukánkovi“ nastoupil. Jednalo se o francouzského internacionála IM Wiriga, jehož ELO bylo o více než 1000 bodů vyšší. V samém závěru turnaje jsem dostal dva favority. S ukrajinským velmistrem Kononenkem (jenom 1,5 bodu ztráty) jsem se vcelku držel, ale hrál strašně rychle, s druhým favoritem to bylo ještě lepší, nakonec jsem prohrál po sporu na nemožný tah (soupeř mě matil dámou proti samotnému králi a reklamoval můj nemožný tah, když měl na hodinách jednu sekundu). Dodnes si nemožným tahem nejsem jistý. Celý turnaj vedle mne hrál polský šachista a zřejmě specialista na tyto hry Zakrzewski, u něhož jsem obdivoval vytrvalost a zarputilost ve všech partiích, díky čemuž obsadil krásné 3. místo. Těsně přede mnou bral opačnými barvami mé následující soupeře jeden houževnatý německý mladíček, který přes malé bodové zisky (podobně jako další němečtí žáčci) vydržel v turnaji až do konce.

K zajímavým postřehům snad patřilo i to, že při své jedné cestě na toaletu do útrob hokejového stadiónu jsem spatřil našeho bývalého hokejového reprezentanta Vladimíra Martince.

Po 110 kolech se čekalo delší dobu na průběžné výsledky, aby zejména hráči na předních pozicích lépe znali své šance. V té přestávce jsem se potkal s panem Vykydalem, který přijel na další turnaj o den později a Zdeňkem Závodným, který mi přislíbil případné vyzvednutí ceny na zakončení turnaje (to už jsem nestíhal), za což jsem byl moc rád. Nakonec jsem do 113. kola přidal ještě 2,5 bodu (konec v úterý kolem 19.30 hodin), zavolal domů, že stíhám poslední vlak, rychle se rozloučil s rozhodčími a známými hráči a běžel na nádraží. Zatím se v hracím sále vyhlásily výsledky, vyhrál Kononenko (Ukrajina) 111,5 (ze 113 partií!!); 2. Kireev (Rusko) 106; 3. Zakrzewski (Polsko) 103. Z našich byl nejlepší Havlík 98,5, před Martinem Červeným 96 a Zwardoněm 95. Já jsem skončil 18. z 92 body (z našich jsem byl 7.).

Díky poslednímu tramvajovému spoji jsem byl po 23. hodině již doma v Brně-Bystrci. Manželka s dcerou na mne čekaly, v klidu jsem pojedl, popovídali jsme si, koukl jsem se na Internet na http://www.chess-results.com/tnr14545.aspx?lan=5 a šel spát. Další den (středa) ráno jsem v pohodě vstal, možná byl i chvíli venku. Hlavní únava se dostavila až stejný den odpoledne, kdy jsem zalehl a spal až do čtvrtečního rána.

Pro zajímavost: hrát šachový maratón od večera do dalšího večera je lepší než od rána do dalšího rána. V noci je to sice hrozné, ale ráno se organismus přizpůsobí standardnímu režimu (ve dne je člověk vzhůru), zregeneruje, a i přes nedostatek spánku je člověk jakž takž v pohodě. Naproti tomu při ranním začátku dochází v noci po celodenní námaze k totálnímu úpadku. Tolik od jednoho odborníka – kolegy z práce.

Tímto končím tento článek – třeba někomu poslouží jako vodítko pro účast v některém šachovém maratónu. Příště nahlédneme na dva nejnovější pardubické maratóny - z let 2009 a 2010.