Vzpomínky 19 – dvakrát záchrana aneb co bude dál (4)

Vážení šachoví přátelé, dnes bych rád ve svých vzpomínkách trochu pokročil. Budu se zabývat historii sestupů spojenou s družstvy, ve kterých jsem hrál a jako obvykle i povšechnými úvahami.
První svůj opravdový sestup jsem zaznamenal snad již v sezóně 1976/77. Z Univerzity tehdy odcházelo hodně zejména špičkových hráčů a tak jsem byl napsán snad na třetí šachovnici družstva D do krajského přeboru II. Příliš mnoho jsem toho nepohrál, soutěž tehdy až příliš často kolidovala se žákovskými soutěžemi, kterých jsem opravdu sehrál mnoho. V paměti mi utkvěla především vyhraná partie s tehdy proslulým panem Langrem z První brněnské, díky které jsem získal pocit, že jsem schopen hrát i tak vysoké soutěže, a pak se svým budoucím spoluhráčem z Univerzity B Oldřichem Popelkou, kde jsem v důležitém utkání o záchranu Univerzita D – KŠV (Klub školství a vědy) A (viz diagram!)
 
diag19-1.jpg
Popelka O. – Jurka M., Brno 1976, po 15. tahu bílého.
 
již v obtížné pozici chtěl vyměnit střelce a po 15. – Sb4?? 16. De4 jsem se musel vzdát po asi sedmdesáti minutách hry.  Byl jsem ještě téměř mladší žák a příliš jsem si to nebral. V celé sezóně jsem sehrál v družstvech jen 5 vážných partií a udělal v nich 3 body.
 
V dalších letech se mně sestupy vesměs vyhýbaly. Už to tak bývá, že když je někdo hodně mladý, hraje v družstvech s perspektivou postupu, neboť je předpoklad, že se bude dále zlepšovat. Takže i já jsem mnohem více postupoval (či bojoval o postup) než sestupoval. Klasický sestup jsem zažil až v roce 2000, mezitím pouze v sezóně 1982/83 z pozice náhradníka v áčku Univerzity, které hrálo celostátní ligu.
 
diag19-2.jpg
    Munk P. – Jurka M., Praha 1983, po 26. tahu bílého.
 
V této pozici zhruba po dvou hodinách hry byl dán zápas DP Praha – Univerzita Brno v lednu 1983 za remízu 4:4. Po 26. - Sxe4 27. Sxe4 Vd8 by to měl bílý těžké, ale favorizované družstvo domácích na čele s velmistrem Smejkalem budilo respekt. Další den jsme hráli s Vyšehradem a já měl v závěru své partie s panem Stulíkem obdobné pocity jako nedávno se slečnou Olšarovou v zápase s Orlovou: zápas už jsme prohráli, já stojím lépe, ale nevím, jak to vyhrát. Nakonec Slavoj Vyšehrad – Univerzita Brno 5:3 a já jsem remízoval. V posledním dvoukole Univerzita dvakrát prohrála na severu Moravy (já jsem se připravoval doma na maturitu) a to byl nadlouho můj poslední sestup…
 
Ještě připomenu, jaká byla tehdy kvalita nejvyšších šachových soutěží družstev. Cizinci nehráli vůbec, hostování neexistovalo a velmistrů bylo poskrovnu, takže v naší nejvyšší soutěži v osmdesátých létech bývali na soupiskách dohromady tak dva velmistři. Ve druhé polovině osmdesátých let jsem celostátní ligu hrával pravidelně na 3. a 4. šachovnici a průměrné ELO mých soupeřů se pohybovalo kolem 2330 a mými soupeři bývali často mezinárodní mistři. V národní lize jsme začali jako Univerzita B v sezóně 1980/81 s osmi prvními výkonnostními třídami základní sestavy a pokud některé družstvo mělo ve svém středu pět kandidátů mistra, patřilo k favoritům. Mezinárodní mistry jsem spatřil na soupiskách národní ligy až v sezóně 1982/83 (Augustina a Lanče) a díky tomu, že jsem byl napsán za Univerzitu B na první šachovnici, s oběma jsem si mohl zahrát. Ještě v sezóně 1990/91 při svém  začínajícím působení v Třebíči, měli pouze dva hráči na soupiskách KPI (dnes víceméně 2. liga) ELO vyšší jak 2200. Dnešní kvalitnější stav je způsoben jednak inflací titulů i ELA, dále cizinci a hostováním, a navíc prostě dobří hráči hrají lépe než tehdy. Na druhé straně mám pocit, že srovnání kvality ELOvé i titulové na brněnských soupiskách stagnuje nebo je i o trochu horší než před dávnými lety.
 
Zbytek let osmdesátých za Univerzitu sestupem poznamenán nebyl, hrálo se ve vyšších patrech celostátní ligy. Pak v dobách mé třebíčské anabáze v letech 1990 – 1996 se v Třebíči po rychlém postupu do druhé nejvyšší soutěže reálnější hrozba sestupu nevyskytla,  spíše se hrálo o postup (zejména v poslední sezóně mého působení). Moje hostování té doby (Lokomotiva a 2x Univerzita) bylo spojeno spíše s naplněnými postupovými ambicemi do 1. moravskoslezské ligy. Univerzita Brno - novopečený nováček druhé nejvyšší soutěže po dvou sestupech z celostátní ligy to měl v letech 1996 – 2000 těžší,  přesto jasný sestup v posledním roce se 6 body z 11 kol (za vítězství byly již tehdy tři body) byl překvapením. V předposledním kole hrála Univerzita s velmi oslabenými již zachráněnými Havřicemi a záhy byl stav 0:2. Napadlo mne, že takto vypadá typický boj o záchranu se sestupem již smířeného družstva a nic na tom nemění příjemný konečný výsledek 4:4. Poslední boj Univerzity se dvěma kontumačními prohrami jsem popsal v předchozím článku. Ve stejné sezóně jsem začal hrát opět extraligu a to za Zlín, který v posledním kole nesměl prohrát, aby se zachránil.
    
diag19-3.jpg
Jaworski M. – Jurka M., Karviná 2000, po 34. tahu bílého.
 
Zde v této určitě příjemnější pozici  pro bílého (nedobytný pěšec na f6 je velmi nepříjemný i s dámami i bez dam) s méně příznivým stavem na zbylých šachovnicích mi soupeř v zápase Karviná – Zlín nabídl remízu, která byla akceptována. Karviná měla před zápasem o bod méně než Zlín a po prohře 3,5:4,5 sestoupila.
 
V roce 2000 sestoupila definitivně z moravskoslezské ligy Univerzita Brno, trochu dříve ŠK 64 Brno a vrátil se Duras. Pro brněnská družstva začíná nelichotivá doba ústupu, kdy Lokomotiva mívá velké úspěchy i značné neúspěchy včetně dvojnásobné extraligy a  nakonec s postupným pádem do třetí nejvyšší soutěže, Duras drží slušný druholigový standard včetně jedné účasti týmu B v druhé nejvyšší soutěži a nakrátko se objeví v 1. lize před svým sloučením s Durasem další brněnský celek jako následník Havřic – Garde, později CD rating.
 
Začínající nové tisíciletí se zaměřením na poslední zápasy Durasu si dovolím zhodnotit v posledním článečku svého pětičlánkového povídání.