Vzpomínky 16 – dvakrát záchrana aneb co bude dál (1)
- Podrobnosti
- Vytvořeno: 11. 4. 2011 10:33
Když jsem v sezóně 1980/81 začal hrát 2. nejvyšší soutěž (tehdy národní ligu), moravskou skupinu hrálo z 10 celků 5 brněnských družstev (Univerzita A a B, Lokomotiva A, KPS A (nyní Duras) a Tatran Bohunice, celostátní ligu pak Zbrojovka (nyní ŠK 64). V krajském přeboru I figurovala vesměs béčka silné brněnské čtyřky (KPS, Lokomotiva, Univerzita a Zbrojovka – třídím abecedně) a v KPII (4. nejvyšší soutěž) většinou céčka a pak i další oddíly (Moravská Slavia, Zetor atd.). Samozřejmě regionální rozdělení bylo jiné, dnes 2. liga se hraje pouze v šesti skupinách, tehdy KP1 byla zastoupena osmkrát. Ale i tak je do očí přímo bijící rozdíl v zastoupení brněnských celků v nejvyšších šachových soutěžích.
Co je příčinou tohoto nepoměru? Docházelo k němu postupně. V osmdesátých letech minulého století bylo ještě vše v pořádku. Univerzita A bojovala úspěšně v celostátní lize, ostatní brněnské celky silné brněnské čtyřky bojovaly většinou v popředí tabulky národní ligy včetně béčka Univerzity a občas i béčka KPS. První pokles nastal v nové době v letech devadesátých. Pád předních družstev Univerzity zhruba o soutěž níž, ostatní brněnské celky začínají v druholigových vodách spíše bojovat o záchranu. Vše je ale okořeněno dvěma velkolepými vzestupy Lokomotivy k mistrovskému titulu v polovině devadesátých let a k 2. místu v extralize o 10 let později. Úspěchy Lokomotivy byly spojeny zejména s výraznými finančními injekcemi ze strany sponzorů, které způsobily příliv kvalitních většinou nebrněnských hráčů. Nelze vynechat ani loňské extraligové působení Durasu. Tyto vzestupy však byly spíše krátkodobého charakteru. Naopak postupný pád brněnské Univerzity je dlouhodobý a končí v nejnižších soutěžích, stejně tak bývalá prvoligová Zbrojovka (nyní ŠK 64) hraje až čtvrtou nejvyšší soutěž.
A proč to nyní tak dopadá? Důvodů je podle mého názoru několik. V osmdesátých letech v naprosté většině hráli i velmi silní hráči za oddíl v blízkosti svého bydliště. Dnes hrají tam, kde jim zaplatí. Ale i kdyby Brno získalo do svých oddílů všechny hráče bydlící v Brně a blízkém okolí s vyšším mezinárodním titulem (GM a IM) stejně by to podle mého názoru stačilo pouze na další družstvo slušně prosperující v druhé nejvyšší soutěži. K odlivu dochází i u hráčů nižší výkonnosti, kteří spíše hrají v celcích v okolí Brna než za brněnské kluby. Naopak je to mnohem méně patrné. Koneckonců já jsem také vystřídal Třebíč, Zlín a Zakřany. V sedmdesátých a osmdesátých letech byli do Brna jakožto města vzdělanosti lákáni mladí kvalitní šachisté – studenti vysokých škol, aby hráli za brněnskou Univerzitu. Motivací bylo i sportovní stipendium. Když se dnes podíváme na sestavy celků severní Moravy hrajících druhou i třetí nejvyšší soutěž, mají ve svém kádru řadu cizinců, většinou Poláků. Brno je pro ně daleko, otázka je, jestli by se jim takové cestování vyplatilo. Bližší Rakousko nabízí méně kvalitní hráče a je dražší.
Na druhé straně se v Brně a blízkém okolí koná celá řada turnajů – zejména víkendových, ale i s vážnými partiemi poměrně solidní úrovně. Tady je určitě dlouhodobě nejaktivnější Lokomotiva. Množství příležitostí si zahrát šachy pro mládež i dospělé je podle mého názoru mnohonásobně vyšší než za mých žákovských let. Já jsem byl ve svých dvanácti letech úplně vedle z toho, že na 1. ročníku Veletržního turnaje v roce 1976 (hráno ve Vlněně) jsem si zahrál s takovými kapacitami jako byli Dr. Felix či Dr. Píše. Dnes stačí mladému adeptu šachové hry si zahrát každý měsíc Třetí sobotu nebo zajít k Páskům.
Přesto mladí adepti stárnoucí koryfeje nejsou schopni nahradit a ke generačním výměnám dochází velice pozvolna. Těžko odhalit hlavní příčiny – zřejmě postupné omezování a zanechávání šachu při studiu na střední a vysoké škole a věnování se atraktivnějším zábavám. I když brněnští žáčci v posledních letech vypadají docela nadějně.
Jednou z příčin snad může být v současnosti i téměř nulová řevnivost mezi brněnskými oddíly. V osmdesátých letech v tomhle směru to bylo někdy až vyhrocené do zbytečných extrémů, na druhé straně to mohlo hráče motivovat k lepším výkonům (může to být však velice relativní).
Prostě situace je taková jaká je, a třeba se to někdy zlepší.
Já sám jsem svoji z dnešního pohledu první ligovou partii sehrál koncem listopadu roku 1976 ve věku 12,5 roku. Byl jsem napsán na zřejmě jedno z posledních míst soupisky C družstva tehdy poprvé se téměř rozpadající Univerzity Brno a v předvečer utkání vzhledem k nedostatku jiných hráčů jsem byl nominován k zápasu Zbrojovka B – Univerzita C v krajském přeboru I v tehdy proslulé příjemné jídelně PVT na Veveří ulici (v letošní sezóně třetí a vyšší soutěž hrála tři brněnská družstva!!). Hrál jsem na sedmém stole (na osmém jsme asi prohráli kontumačně) s panem M. Fichtlem (1. VT a bratr známého mezinárodního mistra). Soupeř mě bílými v zavřené sicilské lehce přehrál, pak asi trochu podcenil a po cca dvou a půl hodinách hry (hrál jsem tehdy hodně rychle a soupeř se zčásti přizpůsobil) mi v následující střelcové koncovce nabídl remízu (viz diagram)!
Kapitáni či vedoucí mého družstva (tuším, že pánové Rokos a Nekvapil) se dlouho o mé pozici bavili a nakonec mi remízu povolili přijmout. Zápas podle všeho stejně vypadal špatně a se mnou počítali dopředu jako s téměř jistou nulou. Měl jsem tehdy III. VT.
Toto utkání bylo mé první a na dlouhou dobu poslední „ligové“. V dalších utkáních si Univerzita C našla lepší hráče a já se věnoval občasné hře za Uni D v KPII.
Po tříleté přestávce, kdy jsem hrál za DPM Brno, jsem k dalšímu ligovému zápasu nastoupil až na podzim 1980 v Přerově v tehdejší národní lize za Univerzitu B. V názvu článku je „dvakrát záchrana“ – týče se záchrany Durasu A a Durasu C v právě skončené sezóně. Ale o tom až v dalším článku…